Závist, frustrace a naschvály.
Rozhlédli jste se někdy kolem sebe a zamysleli jste se nad tím, jaké hodnoty uznávají a vyznávají lidé, které znáte? Mám na mysli lidé ve vašem okolí, Vaši známí, spolupracovníci, přátelé, rodina, partner… Kolik lidí by dnes nezjištně udělalo pro ostatní něco, z čeho by sami neměli žádný prospěch? Pokud máte odvahu se takto rozhlédnout, sundejte si před tím ty “růžové” brýle! Pokud to ale uděláte, riskujete, že budete mít potom pocit frustrace.

Frustrace je pocit, který člověk dostává, pokud se něco důležitého nepovede a v nejbližší době není šance to napravit, ať už proto, že už to zkrátka není možné, anebo v tom brání něco, s čím si nedokáže poradit. Je zklamáním či pocitem ze zmaru. Je to stav závažného neuskutečnění našich potřeb, které jsou pro každého individuální. Každého tedy může frustrovat něco, co druhého nechává v klidu. Frustrovaní můžeme být z opakovaného odmítnutí nebo z výzvy, která přesahuje naše schopnosti. Velkou část lidí frustruje úspěch druhých, a to jak společenský, tak materiální. Z čehož plyne závist a s ní jde ruku v ruce frustrace.

Závist, tento pocit myslím netřeba deklarovat, zná ho úplně každý člověk na této planetě. Jsme k ní nepřímo vedeni od dětsví. Ze závisti plyne naše soutěživost a naše nutkání být prostě lepší než druzí, nejlépe nejlepší. Co se ale stane, pokud se nám to povede? Co se stane ve chvíli, kdy máme úspěch? Ve chvíli, kdy se dostaneme na špici, jsme nejlepší v čemkoli, někdo se stane prezidentem státu, nekdo prezidentem společnosti, jiný je tak chytrý a schopný, že mu ostatní lidé “zobou z ruky”, jsou různé formy úspěchu, které probouzí v ostatních lidech závist. Přichází na scénu sestra závisti, chamtivost.

Chamtivost, aneb s jídlem roste chuť. Ve chvíli, kdy se dostanete na “vrchol”, nebo alespoň na vrchol Vámi vytoužený, tak přichází chvíle, kdy se Vás snaží ostatní lidé dohnat. Oni za to ani sami nemohou, nutí je k tomu systém, protože systém je tak nastaven. Co teď? Podělíte se s ostatními o svůj “úspěch”? Převážná většina lidí bohužel ne, protože PROČ? Proč bych se měl o své úspěchy s někým dělit, tvrdě jsem na nich přece pracoval a ostatní se jen dívali a teď mi můj úspěch závidí a chtějí si ho “užívat” se mnou? Byla to přece moje zásluha, moje píle která mne k mému úspěchu dovedla, tak proč bych se měl dělit s ostatními? Raději budu ze svých úspěchů těžit, ať si ostatní závidí, mám z toho potom o to lepší pocit. Jenže lidé jenom nezávidí, lidé mají snahu Vás o Váš úspěch připravit. Když nemohu já, tak ani on/ona. A přichází na řadu naschvály.

Naschvál! To je jedna z nejhorších lidských vlastností, která se u člověka vyvinula z pocitu závisti, frustrace a chamtivosti. Ve své podstatě je to snaha o to, aby úspěšný člověk kterému závidíme jeho úspěch, o svou radost ze svého úspěchu přišel. Ideálně pak, aby o svůj úspěch přišel a já se dostal na jeho místo a mohl z jeho úspěchu těžit já sám. A co se týká dělání si naschválů, tady lidská představivost a snaha nezná mezí. Je to neuvěřitelné, ale člověk dokáže tuto svojí vlastnost rozvinout až do takových rozměrů, že to klidně končí v extrémních případech válkou a zločiny které z ní vyplývají, týrání, mučení, znásilnění a vraždění. Ve válce a v lásce je přece dovoleno vše, nebo alespoň tak se to říká. Ano, až k takovým naschválům je schopna člověka dohnat závist, ze které plyne frustrace a následné naschvály.

Kam až je člověk schopen zajít?

Written with StackEdit.